Rychlým krokem se blíží konec roku a chytám trochu sentimentu. Malinko mě to zpomaluje a nabádá popřemýšlet, čemu jsme měli tu čest být svědky.  Slovy se to docela těžko zachycuje, ale byl to rok krásný, plně a intenzivně prožitý.


Protnulo ho několik výraznějších milníků.


Vojtík se stal školákem. Až mi běhá mráz po zádech, jak to rychle utíká. Kromě toho, že už oblékáme skoro stejnou velikost trika a budeme se brzy hádat o ponožky, nenápadně se jeho neopakovatelné hlášky mění na filozofické závěry s nadhledem a pochopením situace. Jeho svět se pomalu rozšiřuje za hranice domova a školy. Tož nebudu chodit kolem horké kaše, jsme pyšní rodiče. A doufáme, že mu jeho přístup k ostatním a okolí zůstane.  No a taky se dočkal bratříčka, tedy vlastně bratránka.


Psí holky vstoupily do veteránského věku. Až na drobné bolístky a sem tam bělejší chlup to naštěstí nejde poznat. Na zkoušky už nejezdíme, ale občas jsme se nějaké psí nebo lovecké akce zúčastnily a do starého železa rozhodně nepatří. Jsou to takové psí učitelky, senioři s moudrým pohledem. A předaly štafetu šikovným Satunčiným dcerám, které se vnořily do lovecké kynologie s nadšením jako kdysi my. Je to malinko návykové, zdá se, že i pro páníčky.


Jasmínka odchovala svá první koťátka, a tak jsme si po delší odmlce zase užívali zázraku zrození života. Sledovat ta miminka růst a objevovat svět se nikdy neomrzí. Brzy z nich vyrostly mrštné šelmičky. Vojta tak měl skvělé parťáky pro nekonečné hry a Jasmínka spoustu práce zasvětit je do pravidel kočičího chování, než se vydají do světa.


Měli jsme možnost podniknout několik sportovních akcí. Vydala jsem se k našim bratrům Slovákům na Oravu vyzkoušet půlironman. Na silnici na rovince by to mohla být nuda, že. Takže vzhůru do nádherných hor. A bylo to pořád vzhůru. A pak ještě víc. Až člověk zjistí, že se samou únavou dostane do bodu, kdy už zase může - ještě výš a dál. A tak se prodrala na světlo světa další výzva – maraton. Ale po silnici by mě to fakt nebavilo, a když výzva, tak pořádná. Tedy opět vzhůru, tentokrát do Rychlebských hor. Jsou kouzelné. Energie jejich hřebenů, možná i kvůli historickým událostem, je prostě jiná než kdekoli jinde.

Když můžete zážitky sdílet s vašimi nejbližšími, je to ještě hezčí. Máme veliké štěstí, že si doma tyto činnosti nejen tolerujeme, ale vlastně tvoříme a absolvujeme spolu. Když se k tomu přidá pomoc někomu dalšímu, nemá to chybu. I letos se za nezištné pomoci přátel a známých podařilo vybrat potřebný obnos na odlehčený vozíček pro postiženou holčičku. S maminkou teď spolu trajdají uličkami a lesními stezkami. Když jsme se malé Teušky při předání vozíčku ptali, co si přeje, bez váhání přišla odpověď: Jednou mamku předběhnu, i bez vozíku, to je jasné. První se mi do očí tlačily slzy, ale pak mi došlo, že to není potřeba. Právě naopak.


Každý máme svůj příběh a někdo ho má sakramentsky zamotaný. Ale jak řekl Rich Roll: když děláme, co máme rádi, milujeme ty, na kterých nám záleží, a pomáháme druhým, jsme na dobré cestě. Snad.


Přejeme Vám i ten další rok plný pohody, zdraví a zážitků. Smějte se a mějte radost :-)