Dnes je to přesně rok, co jsme se museli rozloučit s Jessinkou. Přimělo mě to zase po nějaké době zbilancovat, co se stalo a co jsme se asi měli naučit. A mám pocit, že i přes veškerá omezení ve společnosti náš rok z hlediska přísunu zážitků a příběhů omezený tedy nebyl.
Jak jsem už nakousla, hned začátek ťukl na citlivé místo - Jessinka odešla v únoru. Byla moje první chlupaté štěstí, posel mého svobodného dospělého života. To ona mě učila, co znamená věřit svému psovi a za všech okolností se na něj spolehnout. Stála u zrodu naší rodiny. Byla silná, byla bojovnice a se vztyčenou hlavou dotáhla každičký svůj nápad. Bylo to těžké pro nás i Satunku, která ji měla celý svůj život po boku. Týden nato jsme dostali nemilou diagnózu, že i ji čeká už jen pár týdnů. S tím jsem se odmítala smířit a naplánovala nám ještě spoustu společných dní. Vypadá to, že nás nahoře vyslyšeli, dostala ještě půl roku, moc za to děkuji.
Zprvu jsme si mysleli, že si dalšího psíka pořídíme až později. Od této absurdně naivní myšlenky jsme ale brzy upustili a opět si vybrali štěstí, kdy v době covidové s roční čekací dobou na štěňátka jsme si dva týdny od rozhodnutí jeli pro žlutou labradoří holčičku. Satunka ji okamžitě přijala pod svá ochranná křídla a Rikkinku ve všem důležitém zaučila. Bohužel jim nebylo dopřáno společného času mnoho… Koloběh života se někdy zdá nemilosrdný, ale když se s ním sladíme, přestaneme držet, co udržet nelze, osvobodí nás to. Jak jednoduše se to říká… ale dovolí to vejít novému.
Přišly i radostné události. Isinka pod dohledem moudré Jasmínky a gentlemana Frankieho vychovala svá první koťátka. Z Rikkinky roste šikovná psí slečna a z Chalouška se klube moudrý, citlivý, ale silný kůň, který by vás ve zdraví i z bitvy vyvezl.
Mě si přes jemné manuální terapie zvířat přitáhla kraniosakrální terapie a její studium a praxe mi otevřely další rozměry. Dostala jsem šanci více zacítit, co jsem si roky jen teoreticky papouškovala. Přísná na sebe budu asi pořád a hodinky Hermiony mi chybí taky, ale laskavost sama k sobě, nehodnocení situace a nelpění na vlastních plánech začaly získávat nové měřítko.
A jinak? Kdysi jsem psala, že se blíží doba, kdy si s Vojtíkem budeme plést ponožky. Tak už je to zase jinak, zase je mám nejmenší. Vyrostl z něj parťák, zvídavý, chytrý a čestný malý mladý člověk. Baví nás sledovat, jak si hledá cesty a jak nahlíží na svět. Je to boží, že si nás jako rodiče vybral.
Společně jsme se těšili z rodinných maličkostí a radostí, dělali výpravy, něco pocestovali. Ale hlavně máme jeden druhého. A tak i v tak zamotané době, jako je teď, bylo jednodušší pustit strachy a jít naproti dobrodružství a snům. O tom ale až za rok, třeba…
Tak se mějte rádi, žijte dobře a čestně a nebojte se vykročit svou cestou. A smějte se, ono to vždycky nějak dopadne :-)